Martin Frič – Říjen 1933

Dobrý řemeslník nebo talentovaný umělec? V osobě Martina Friče se spojovalo obojí. Filmem žil naplno, prošel si od základu různými profesemi s ním spojenými. Točil rychle, efektivně, štáby i herci s ním pracovali rádi, a to nejenom kvůli jeho pracovní zdatnosti. Sám se svěřil s tím, jak k filmařině přistupoval: “Vždy jsme museli mít nějakou legraci, a pak ta práce ani nebyla cítit, dělala se sama. Ono to bez legrace nejde.“

Znal kameru z obou stran, a to bylo jednou z jeho velkých výhod. Začínal v kabaretech, jak na pódiu, včetně legendární Červené sedmy, tak jako jejich organizátor. Když ho okouzlil film, vyzkoušel si práci návrháře i kresliče filmových plakátů, prošel filmovými laboratořemi, usedl za střihačský stůl, psal scénáře. Proto mohl po letech prohlásit: „Dnes mě nemůže nikdo oblafnout, všechno znám z praxe.“ To potvrzoval i Jan Werich: “Vyzná se ve světlech, zná všechny kabely, vrtíky, stavby. Kdysi jsme točili čtyřicet osm hodin v jednom zátahu, až se nám zhroutil Otánek Heller, kameraman. Frič okamžitě převzal kameru. Zná o filmu všechno, všecičko.“

Největší hereckou roli měl ve zvukovém Lelíčkovi ve službách Sherlocka Holmese. Zita Kabátová vzpomínala: „V podstatě hrál sám sebe. Rozvážný, s úspornými gesty, prostě takový anglický gentleman, navíc pohledný.“ Do role Sherlocka Holmese ho obsadil jeho o pět let starší kolega Karel Lamač. Právě jemu Frič zpočátku asistoval a režisérsky vedle něj vyrostl. V roce 1927 Martina Friče angažovali bratři Deglové jako šéfa výpravy a scénáristu, aby pro ně s režisérem Josefem Rovenským točil hrané filmy. Spolu chtěli natočit příběh Maryčky Magdonové, kvůli kasovní jistotě ale místo něj museli vyrobit dvě „limonády“. Na režisérskou židli usedl poprvé v roce 1928, když vznikal v ateliéru Kavalírka film Páter Vojtěch. Tehdejší noviny přinášely zprávy ze zákulisí: „V ateliéru bylo poprvé použito velkého vodního hydrantu jako deště, který za světelných efektů znázorňujících blesky byl hnán elektrickým ventilátorem do oken podkrovní světničky Pátera Vojtěcha. Dojem přírodního živlu byl přímo překvapující.“ Film chválili kritici, navíc přinesl výrazný zisk. Stejně tak renomé Friče pomohl jeho druhý snímek Varhaník u svatého Víta, kde hlavního hrdinu ztvárnil Karel Hašler.

Od té doby se jeho kariéra rozjela naplno. Na svůj první zvukový film si jako režisér počkal, nejprve odjel na stáž do francouzských ateliérů. Teprve pak natočil Dobrého vojáka Švejka, kde populárního „němého“ Karla Nolla, který v roce 1928 zemřel, vystřídal „mluvící“ Saša Rašilov.

Velkou kapitolou je Fričova spolupráce s Vlastou Burianem. Znali se dlouho, Frič byl ještě jako herec angažovaný v jeho divadle, kde sdílel společnou šatnu s Jaroslavem Marvanem: „Frič, tehdy uměleckým jménem Mac Frič, byl pravou rukou Karla Lamače. Poznal jsem ho v této funkci při natáčení filmu C. a k. polní maršálek. Lamač všechno dirigoval jen tak zpovzdálí a Mac byl na place nejen jeho pravou rukou, ale i levou. Po zkušenostech vedle Karla Lamače nebyl pro něho žádný problém pracovat samostatně.“ A to se velmi rychle stalo.

Důkazem jsou ostatně filmy, které neměly základ v řádění Vlasty Buriana na jevišti – Revizor, kdy v roce 1933 Burian poprvé vkročil do nově postavených barrandovských ateliérů a pak také U snědeného krámu, kde ukázněně sekundoval Františku Smolíkovi v příběhu ze staropražské ulice, kterou barrandovští řemeslníci postavili přímo u ateliérů. Fričova hvězda velmi rychle stoupala, jeho filmy měly úspěch nejen u diváků, ale také u těch, kteří rozhodovali o státní podpoře, jak vzpomínal Jaroslav Marvan: „Vymínili si dohled nad tím, aby subvencované filmy neklesly pod základní úroveň vkusu.“ Soukromým producentům na této podpoře záleželo, a proto si vybírali Friče, který byl zárukou kvality. Ale také vynalézavosti a nových postupů.

V časopisu Kinorevue Bedřich Rádl napsal: „Tuším, že byl Frič prvním, kdo použil na Barrandově vysokého jeřábu pro kameru a prvním, kdo se na něm vznášel nad velikou filmovou scénou, šťasten novými možnostmi, které tento nový technický prostředek z obrazového hlediska našim filmům přinášel.“ Dlouholetý vedoucí produkce Eduard Šimáček připomněl ve Fričově biografii, že jeřáb nebyl jediná novinka, u jejíhož zrodu byl: „S Lamačem byl u vzniku klasické písemné podoby scénáře. Inspirací byla Chaplinova Dáma z Paříže, kde byla řada detailů. Lamač s Macem sebrali kopii filmu, jeli metr po metru, aby zjistili, kde je obraz stříhán a rozepisovali si ho na celky, polocelky, detaily. Po této zkušenosti se vlastně objevily první scénáře s rozpisem záběrů – do té doby bylo u nás základem filmu jen libreto s titulky. Frič také přivezl z Berlína architekta, který dělal dřevěné konstrukce a používal sádru. Tím skončila éra plátěných dekorací, kdy se i bytelné zdi při větru chvěly.“

Za svůj nejtěžší prvorepublikový snímek Martin Frič považoval Jánošíka. Původně ho měl dělat znalec folklóru Karel Plicka, producenti se ale obávali, že by pracoval v pomalém tempu, a tak ho jmenovali jen uměleckým poradcem. Na režisérskou židli usedl Frič. Chyběl ale představitel hlavní role, dokud si Plicka nevzpomněl na četnického poručíka Palo Bielika a přivedl ho za Fričem, který na něj později ve svém televizním medailonu vzpomínal: „Měřil skoro dva metry, požádal jsem ho, aby si svlékl košili a proběhl se po louce. Běžel jako srnka, uměl hrát na fujaru, cifrovat, házet valaškou, tak jsem šel přepisovat scénář, protože byl neherec. Dialogy jsem škrtal a stavěl jsem na tom, co uměl.“ Stejně tak si Frič prosadil kameramana Ferdinanda Pečenku, ačkoli zněly hlasy, že Pečenka zatím takhle velkou samostatnou práci nedělal. Frič oponoval: “Já za něho ručím, natočí alespoň exteriéry.“ Pečenka pak natočil všechno, včetně záběrů v ateliéru.

Na úplném konci scházelo natočit jeden detail s Bielikem na koni. Za poslední peníze produkční opatřil sedlo a uzdu: „Na koně už jsme neměli. Tak si mladý Hašler vzal sedlo na záda, starý si vzal uzdu do ruky a do pusy a Bielik si vylezl na Ginu Hašlera. Klapka, Bielik zahlaholil svou repliku, mladý Hašler se rozběhl, zakopl, porazil otce a všichni upadli. Ale scéna ve filmu zůstala.“

Palo Bielika pak Fričovi producenti nařídili obsadit také do filmového ztvárnění Čapkova Hordubala. Proto měl jeho představitel Jaroslav Vojta na plátně bratra a snímek změnil název na Hordubalové. Tady už se ale Bielikovi dařilo o poznání méně.

Zapomenout bychom neměli ani na komedie s Hugo Haasem. Frič ho obsadil už do Dobrého vojáka Švejka, Haas ale zazářil až ve snímku Život je pes, po kterém následoval Mazlíček a Ať žije nebožtík. Samostatnou kapitolou je pak „film na rybu“ – Mravnost nade vše, o kterém jsme se zmiňovali už v přechozích dílech našeho seriálu. Vznikl, aby měli barrandovští dělníci peníze na Vánoční svátky: „S Haasem jsme za osm dní napsali scénář, za sedm dnů jsem to natočil a za čtrnáct dnů to mělo premiéru. Už tomu sám pomalu nevěřím.“

Přátelství pojilo Martina Friče také s Voskovcem a Werichem. Druhý jmenovaný ho pozval na svůj pronajatý rybník na Zbraslavi, protože je spojovala láska k rybaření. Tam poprvé zazněla nabídka, že by spolu mohli natočit film. Oba divadelníci, kteří za sebou tehdy měli komedie Pudr a benzín a Peníze nebo život, chtěli, aby jejich třetí film reagoval na hospodářskou krizi a nezaměstnanost.

A tak se zrodil snímek Hej rup! Pod jeho scénářem byl podepsán tajemný Formen: “Byli jsme čtyři, psal to s námi Václav Wassermann, tak jsme se pomstili kritikům a dali jsme do novin, že anglický spisovatel Formen (foneticky v angličtině čtyři muži) píše pro Voskovce a Wericha scénář. Film vyšel, měl úspěch a v kritikách se objevilo výrazně napsáno: Tak vida, když cizinec – světový autor napíše scénář, je to světový film.“

Druhou spoluprací se o tři roky později stal protiválečný snímek Svět patří nám. V něm už museli tvůrci oproti své divadelní hře Rub a líc, která byla jeho předlohou, změnit jména postav, která připomínala nacistické pohlaváry. Spolu s Haasovou Bílou nemocí se i přesto stal varováním proti blížícímu se nebezpečí. Nacisté se po vzniku protektorátu pokoušeli všechny kopie zničit, film se sice podařilo pro budoucnost zachránit, ale určité pasáže v něm chybí. V samotném závěru se na plátně objevuje i Frič, když Voskovce a Wericha rozezleně odhání ze záběru.

Po návratu Jana Wericha z válečné emigrace se jejich osudy protnuly ještě několikrát. Nejvýrazněji u filmu Císařův pekař, pekařův císař, který sice roztočil Jiří Krejčík, ale po několika konfliktech s Werichem se za kameru postavil právě Frič.

Vedle Buriana a Wericha se pro Friče stalo sázkou na jistotu obsazení Oldřicha Nového. Nejprve se proměnil v propuštěného vězně vedle Trudy Grosslichtové v Advokátce Věře. Pouhý týden po vypuknutí druhé světové války ale do kin vstoupil jako největší český elegán.

Majitel barrandovských ateliérů Miloš Havel už předem ve Filmovém poradním sboru odrážel názor svazu kin, že film Kristián podle francouzské divadelní hry nebude úspěšný, protože zobrazuje nemravný svět barů a podvodníků. Ostatně jako šéf Lucernafilmu nesl sám největší riziko. A doba mu dala za pravdu, film stál necelý milion korun a vydělal více než trojnásobek.

Jednu z nejslavnějších filmových písní „Jen pro ten dnešní den“, kterou Kristián zpívá krásné Zuzaně si můžete vychutnat zde:

Recenzent A.M. Brousil tehdy v časopise Venkov napsal: „Už dávno jsem v českém filmu neměl pocit, že režisér je pánem všeho a vítězem nad technikou. Kristian není nic víc, než náš společenský film evropské úrovně a nic méně než přesvědčivý doklad, že vtip, duch a dovednost zvítězí nad nedostatkem hmotných prostředků. Kristián bude zdrcující zbraní proti pohodlí našich kýčařů.“

Nataša Gollová si pochvalovala, že Frič věděl, jak ji nepřipravit na place o sebevědomí: „Když jsme třeba natočili dlouhý záběr, tak zavolal: Dobrý! A pak si mě vzal stranou a povídá: Natašo, dobrý to bylo, ale já jsem přesvědčenej, že bys to dovedla udělat ještě lip!“ Oldřich Nový po letech shrnul svůj pocit z Kristiána do jedné věty: “Je mi líto, že se nám nepodařilo uskutečnit jeho plán natočit Kristiana po dvaceti letech.“ Mimochodem o „remake“ Kristiana se později v německé emigraci pokusil Fričův kolega František Čáp, ale s mnohem menším úspěchem.

Filmový milovník Raoul Schránil prozradil, jak Frič nenásilně vedl herce:“ Nenápadně, ale vždycky dokázal touto nenápadnosti prosadit svou. Herec si často myslel, že režisér přijal jeho návrh na řešení situace nebo třeba jenom gesto nebo zvýraznění slova či věty, ale bylo to zcela naopak.“ Není se pak co divit, že recenzenti například po premiéře komedie Katakomby napsali, že: “I herci, kteří bývají v jiných filmech často velmi nezáživní a stereotypní, podávají tu vesměs velmi živé, dobré postavy… Takové filmy, jako jsou Kristian, Eva tropí hlouposti a Katakomby mají úroveň, jakou bychom dlouho hledali ve filmech větších národů.“ Ostatně Lída Baarová si i po natáčení oddychového filmu Švadlenka s Hugo Haasem pochvalovala, že Frič „vnáší do českého filmu humor vyšší úrovně a dovede harmonicky sladit výkony herců.“ Na úspěch Kristiána o pouhé dva měsíce později navázala první česká crazy komedie. Stejně jako Frič proměnil v miláčka filmových diváků Oldřicha Nového, vytvořil ve filmu Eva tropí hlouposti roztomile ztřeštěnou dívku z Nataši Gollové. A to proti hlasům, že Gollová se hodí jen do „uplakaných“ rolí, které hrála v Kristiánovi nebo Bezdětné.

Sám Frič ji popsal novinářům: „Je jemná, lyrická, naivní, bezprostřední, spontánní, upřímně temperamentní. Je to prostě typ bláznivého děvčete, který divák bude milovat.“ A měl pravdu. Dívka, která zásadně do domu vcházela oknem, diváky okouzlila. Jak už jsme psali, také tady Frič předvedl svou schopnost poradit si i s nečekanými těžkostmi. Když za oknem v ateliéru začal uvadat stromy, vyrazili dělníci okamžitě za areál Barrandova uříznout jiné a nahradit je, aby natáčení nestálo.

Své hvězdy pak společně dovedl k velkému úspěchu Frič ještě dvakrát. Ve filmu Hotel Modrá hvězda a Roztomilý člověk. Hlavně v něm se oba dva ve ztřeštěnosti a bláznění na plátně předháněli. Z role advokáta je pozoroval Jaroslav Marvan: „Frič neměl nikdy rád drezurovací zkoušky. Věděl dobře, co
v kom je a co od něho může očekávat. Každý záběr sjel dvakrát, nejvýše třikrát: „Když herec neudělá napotřetí, co potřebuju, nemá smysl dál ho trápit. Je to už jen plýtvání filmovým materiálem a zbytečné namáhání, lépe už to stejně nezahraje.“

Velký úspěch měly Fričovy studentské veselohry Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. První z nich natočil v roce mnichovské zrady, druhý pak o rok později už za okupace. Předlohy obou byly dílem středoškolského učitele a spisovatele Jaroslava Žáka. Spolu chtěli natočit ještě třetí, ten ale zůstal jen na papíře. Žák pak s Fričem po válce spolupracoval ještě na Čapkových povídkách.

Slavnou recitaci „Muška jenom zlatá“ v podání nezdárného žáka Čuřila si můžete poslechnout zde:

Píseň Sám já chodívám rád provázela diváky v těžkých válečných letech z kin u parodie na detektivky Těžký život dobrodruha. A do historických kulis byla zasazena komedie Počestné paní pardubické. Jako vůbec poslední český film před koncem okupace dorazil do kin Fričův Prstýnek, který řeší následek utajeného hříchu šlechtičny a nemajetného pytláka.

Nečekané napětí vzniklo na samém konci války, když Frič narychlo převzal režii detektivky 13. revír za J.A.Holmana, který se musel skrýt před nacisty na Slovensku. Hlavní roli roztočila s Jaroslavem Marvanem Lída Baarová. Bylo ale jasné, že film se podaří dokončit až po osvobození, a tak se Frič dohodl s Danou Medřickou, že roli převezme. Před Baarovou tak filmaři jen předstírali natáčení. Přišel ale letecký poplach a kameraman Jan Stallich se podle Marvana ve stísněné atmosféře krytu za ateliéry neudržel a vyhrkl: „Ty už to moc nevytrhneš! Film sice máme skoro hotový ale bez tebe!“ Nevšiml jsem si, zda Lída byla v tom okamžiku bledší než Martin Frič. Důsledky mohly být tragické. Baarová s kamennou tváří už jen mlčela, po odhoukání náletu se beze slova vrátila do šatny a odjela z Barrandova. Mezi námi zavládla panika. Frič rozčileně vyčítal Stallichovi, že nás jeho nerozvážnost může stát život. Před polednem zanechala Lída v produkci telefonicky vzkaz, že je nemocná a aby s ní už Martin Frič dál nepočítal. Ukázalo se, že proti nám nic nepodnikla.“

Po osvobození čelil nejdříve obvinění kvůli natočení dvou německých filmů za války, podařilo se ale prokázat, že to byla nutnost a že Frič naopak mnoha lidem pomohl. Za kameru se vrátil u snímku Varúj! ve spolupráci se slovenskými kolegy v čele s Palo Bielikem. Současně se stává uměleckým šéfem jedné ze vznikajících tvůrčích skupin na Barrandově. Kromě natočení Čapkových povídek v této době znovu ukázal svou flexibilnost, za pouhé tři týdny sepsal scénář nenáročné komedie Polibek ze stadionu, aby neměly prostoj ateliéry v Hostivaři. Následovalo drama Návrat domů, které začal točit v únoru 1948 a které přišlo do kin až o rok později. To už se ale jeho námět tehdejším mocným nelíbil. Karel Höger se tu v prvních dnech svobody vracel z války jako voják, zažíval ale mnohá zklamání. Jeho dívka se mezitím vdala a jeho blízcí zemřeli. Stejně tak v době agitek vytvořil parodii na sentimentální kýče Pytlákova schovanka. Mnozí diváci se bavili, řada ji ale vzala naprosto vážně a zklamal je závěr, kde Oldřich Nový z plátna v barevném dovětku vysvětlil, že se filmem chtěli vysmát světu „sladkých úsměvů a hloupých frází“.

Barevný dovětek k parodii Pytlákova schovanka, který překvapil některé diváky, můžete vidět zde:

Na začátku padesátých let kromě Císařova pekaře točí i okupační drama Past, které se podaří prodat do několika zemí. Následuje dobou poznamenaný film Zocelení, kde pro autentičnost dělnických nepokojů bere na místa skutečných stávek ty, kteří je sami zažili nebo Tajemství krve o objeviteli krevních skupin doktoru Jánském, do kterého se proměnil „princ“ Vladimír Ráž. V druhé polovině padesátých let se Fričovi umělecky dařilo mnohem méně, filmy jako Zaostřit prosím nebo Povodeň už skoro nikdo nezná. Vracet na výsluní se začal dramatem Dnes naposled o boji s alkoholem, kterému vévodil Zdeněk Štěpánek. Pak už přišly dodnes populární pohádky Princezna se zlatou hvězdou a Dařbuján a Pandrhola.

Po vzniku televize se svým celoživotním přítelem Janem Werichem úspěšně vykročil i tímto směrem. Jejich Medvěd nebo Slzy, které svět nevidí, sklízely i mezinárodní úspěchy a jsou dodnes v jejím zlatém fondu.

V té době už ale spolupracoval také s novou generací filmových herců. Jeho oblíbencem se stal Jiří Sovák, kterému dal velkou příležitost v komedii Král králů a herec si ho pochvaloval: „Mohl jsem se spolehnout, že rozezná blbej nápad od dobrýho. Podle mě je tohle největší kumšt režiséra, to ostatní je na komediantech. Natočili jsme spousty metrů a v půl čtvrté jsme s úsměvem končili. Frič byl zkrátka sluníčko.“

Pak režisér Sováka obsadil do snímku o rumburské vzpouře Hvězda zvaná Pelyněk: „…do role vojáka, který vystoupí v jednom z obrazů z řady a řekne: Hovno!“ Frič mi předtím řekl: Vybral jsem tě právě kvůli tomu. Nikdo z českých herců totiž neumí říct to slovo tak, aby nebylo sprostý.“

A právě v dramatu Hvězda zvaná Pelyněk přidělil hlavní ženskou roli Jiřině Bohdalové, chtěl po Králi králů ukázat, že není jen velká komička, ale že dokáže diváky také dojmout. To herečka po letech v jeho biografii ocenila: „Při výběru denních prací jsem viděla, jak mu záleží na herci. Když kameraman říkal, že v tomhle záběru není třeba v pořádku světýlko, tak se Frič mockrát ozval: To se nedá nic dělat, pro herce je to lepší takhle, a když herec zahraje, tak si nikdo světýlka nevšimne. Nepodceňoval techniku, ale herec pro něj byl nositelem lidského obsahu filmu.“ I když mu bylo přes šedesát let, jel pořád naplno, s úsměvem říkal, že na Barrandově ho jednou v jeho pracovně najdou jako seschlého dědečka.

Jeho život ale skončil úplně jinak. Premiéry svého posledního snímku Nejlepší ženská mého života, ve které exceloval „jeho“ Jiří Sovák, už se nedožil. Věděl, že nesmí pít alkohol, ale při srpnové okupaci v roce 1968 otevřel lahev koňáku, kterou doma opatrovával, a celou ji vypil. Zemřel o několik dnů později v nemocnici. Zůstalo po něm přes osm desítek celovečerních filmů, ale také jeden nesplněný sen, se kterým se svěřil ani ne rok před svou předčasnou smrtí: “Film Lidice by měl být můj pomníček. Chtěl bych natočit příběh o Lidicích tak, jak se skutečně stal, bez všech oficiálních nánosů.“ To už nestihl, jedno je ale jisté. Martin Frič se zasloužil o český film.