Vzhůru ke hvězdám – Únor 1933

Natáčení vraždy v Ostrovní ulici je v plném proudu, herci každé ráno místo na Vinohrady míří na barrandovský kopec a vcházejí do nové budovy. Režisér Innemann už přemýšlí nad finálním střihem a producent Julius Schmitt si pochvaluje, že díky vybudované „továrně na sny“ ušetřil hned napoprvé celý jeden natáčecí den. Filmová výroba se zrychluje a profesionalizuje. Málokdo přitom ví, že nejznámější ateliéry mohly stát úplně jinde.

Už před tím, než se společnost A-B nastěhovala do pivovarské zahrady na Vinohradech, uvažovala v roce 1920 o vybudování zcela nového ateliéru. Koupila pozemky v místech cihelny nad Podolím, zhruba tam, kde později vyrostly budovy České televize. Nakonec ale zřejmě z finančních důvodů dále přednost právě proměně zahrady na Korunní třídě. Vinohradský ateliér A-B byl 18 metrů dlouhý a 13 metrů široký. Součástí byly šatny, kanceláře, rekvizitárny, ale také trafostanice, laboratoře a v podzemí bunkry pro uskladnění hořlavé filmové suroviny a hotových filmů. O rok později sešlo z plánů postavit druhý ateliér v Bubenči, a tak byly „Vinohrady“ až do roku 1926 jedinou filmovou továrnou u nás. Miloš Havel proto pronajímal její prostory ve velkém jiným výrobnám. Například v roce 1929 tu vzniklo 17 filmů, pouhé dva z nich natočila samotná společnost A-B. Pronajímání ateliérů a laboratoří přinášelo okamžitý zisk, u „Havla“ se vyráběla více než polovina české produkce.

Kromě tlaku na požární bezpečnost po vyhoření Kavalírky a problémů s odhlučněním při natáčení, vzniku nových ateliérů nahrávalo i to, že film byl žádané zboží. Diváci se hrnuli do kin a Miloš Havel dobře věděl, že si u něj producenti budou pronajímat i nové plochy se zázemím. Proto byla kapacita plánovaná na čtyřicet až osmdesát filmů ročně, tedy minimálně dvojnásobek než na Vinohradech.

O vzniku nových ateliérů firma A-B rozhodla už v roce 1930. V té době se v Praze čile stavělo. Na rohu Václavského náměstí vznikal mohutný železobetonový palác Poštovní spořitelny se sedmi patry nad zemí a třemi pod ní, nad Muzeem palác Československého rozhlasu a třeba na břehu Vltavy pavilon Mánes. Komise pro postavení filmových ateliérů prohlédla celé okolí metropole. Uvažovala o více než desítce míst v Ruzyni, Hostivaři, Radlicích, Troji, ale i Braníku nebo Břevnově.

Původně v kopcích, které se rozpínají od zlíchovského kostelíka po Chuchli, hledal Joachim Barrande trilobity. I když mu je napoprvé jeho hospodyně, matka Jana Nerudy, vyhodila jako nepotřebné kamení, nevzdával to. Proto zdobí skály nad Vltavou deska s jeho jménem a stejně tak se později změnilo jméno široké pláně z Habrové na Barrandov. Místo pro nové ateliéry ideální – vedla už sem silnice do vznikající vilové čtvrti, byly tu rozvody elektřiny a vody. „Tehdy přišel bratr s myšlenkou, nebylo-li by na Barrandově a v okolí možno najít vhodné pozemky, které by měly nerušený obzor pro stavbu exteriérů a kde by byl dostatek místa nejméně pro dva ateliéry s příslušnými budovami“, vzpomínal bratr šéfa společnosti A-B V. M. Havel. Místo ale mělo ještě další výhodu. Bylo stranou tehdejších hlavních leteckých linek, které mířily na civilní letiště ve Kbelích, a tak se zmenšilo riziko, že filmové štáby budou při venkovním natáčení bojovat s hlukem.

Sám Miloš Havel prohlásil: „Na rozloze padesát tisíc metrů čtverečních bude vybudováno filmové město. Oběma architektům byly dány k dispozici plány nejmodernějších filmových ateliérů, stavěných dnes v cizině. Podle nich vypracovali projekt dvou ateliérových budov, v nich je více než dosti místností pro režiséry, herce a všechen ostatní personál. Je to navrhnuto tak, že v ateliérech lze současně pracovati na dvou filmech, naprosto odděleně.“

Vlastní stavba začala v listopadu 1931. Tým, který měl zázemí v provizorním domku, zaměřoval konkrétní části výkopů, vyráběly se obří měniče, které měly zajišťovat plynulý přísun elektřiny a začala růst hlavní budova, kterou dnes známe pod názvem „staré haly“. Už tehdy dostali filmaři první úkol – postup prací pravidelně zachycovali kamerou.

Několik záběrů ze stavby ateliérů v letech 1931 – 1933 snímaných mimo jiné z osmimetrové dřevěné věže můžete vidět tady:

Architekt stavby Max Urban nebyl ve světě filmu nováčkem. Spolu se svou životní partnerkou, herečkou Annou (Andulou) Sedláčkovou založil společnost ASUM, která produkovala němé fílmy. Stejně tak jeho spolupracovník Vilém Rittershain, jeden z mála filmových architektů v němé éře, se v několika snímcích objevil jako herec. Průčelí ateliérů oceňované jako vrchol funkcionalismu mělo připomínat bájného ptáka Fénixe, který se chystá vzlétnout k výšinám. Zároveň ale měl být každý kousek budovy přizpůsobený filmové výrobě.

Nová filmová továrna měla rozhodně na co navazovat. Český film měl za sebou v té době už několik mezinárodních úspěchů. Ať už to byla sláva C.K. polního maršálka s Vlastou Burianem natočeného hned ve třech jazykových verzích nebo umělecká hodnota Extase Gustava Machatého. Erotického dramatu, které sbíralo ceny, ale zároveň šokovalo část tehdejší společnosti nahotou hlavní hrdinky.

V lednu 1933, dvanáct dnů před první klapkou, navštívila dokončované budovy komise z magistrátu, aby povolila prozatímní zkušební provoz jedné části – konkrétně „pravý ateliér s příslušným skladištěm, malírnou a truhlárnou, a přípravnou. Místnosti strojoven přijímacích, místnosti pro příjem zvuku, skladiště drobných rekvisit, nábytku, s kancelářskými místnostmi a šatnami, elektrárnu, skladiště filmů a střižny režisérů a dvě projekční místnosti.“

Po letním zprovoznění druhého ateliéru a dalšího zázemí se tak kolaudovalo až v následujícím roce 1934. Od té chvíle se provoz v barrandovských ateliérech prakticky nezastavil až dodnes.

Básnicky popsal ve své knize „My od filmu“ revoluční změnu, kterou nové moderní ateliéry způsobily v české kinematografii, spisovatel Adolf Branald: „Příchodem zvuku a zrozením Barrandova skončila z vůle techniky růžová starší doba pamětníků … filmy dozrávaly, měnily chuť a vůni, … dvorky U Libuše, v Uranii, v Illusionu, blahoslavené první porodnice, začaly zarůstat trávou …“

Proč do továrny na sny okamžitě zamířily zahraniční produkce? Jak dlouho vlastně trvalo natočit film? A proč si herci museli sami kupovat šaty? V roce devadesátého výročí vzniku našich nejslavnějších filmových ateliérů vás pravidelně budeme brát do zákulisí prvního roku, kdy se Barrandov proměnil v „kopec plný kouzel“.