„Kamera! Klapka! Akce!“ – Leden 1933

Režisér Innemann se naposledy rozhlédl po ateliéru. Kameraman vedle něj, osvětlovači na lávkách, herci i štáb, všichni čekali na dobře známá slova: „Kamera! Klapka! Akce!“ Psal se 25. leden 1933 a v nových ateliérech na Barrandově právě začalo natáčení prvního filmu Vražda v Ostrovní ulici.

Všechno tu dýchalo novotou, na řadě míst bylo vidět, že na dokončení teprve čekají. V jedné filmové hale už světla svítila, v té druhé mezitím stavbaři finišovali, aby se i tady mohlo v nejbližší době rozběhnout první natáčení. K vybudování „továrny na sny“ na kopci nad Prahou ale vedla dlouhá cesta lemovaná úspěchy i pády prvních průkopníků pohyblivých obrázků.

Ty vůbec první předvádějí užaslým divákům bratři Lumiérové v jedné z pařížských kaváren o Vánocích 1895. Novou atrakci chce vidět celý svět, a tak už v létě následujícího roku přijíždí kinematograf do českých zemí – premiéru si odbyl v Karlových Varech. Když v říjnu stejného roku dorazil film do Prahy, do jídelny hotelu U saského dvora, Pražský ilustrovaný kurýr o tom napsal:“ Tisíce a tisíce a lidí vystřídalo se v tomto salónu s tajuplným šerem k vyniknutí živoucích fotografií nevyhnutelným – ale první dny nebylo nikomu jasné, jak obrazy vlastně povstávají.“

Netrvalo dlouho a o podobný zázrak se pokoušejí také Češi – vznikají naše první filmy. Kameraman Josef Hanuš to o mnoho let později komentoval: „Nesmíme si ty snímky představovat jako dnes. V podstatě to byly scénky, anekdoty. Kamera na kliku, kazeta s pár desítkami metrů negativu, výsledné filmy trvaly opravdu jen chvíli, později maximálně tři, čtyři minuty.“ U prvních pokusů stál za kamerou architekt a fotograf Jan Kříženecký, který si z Paříže dovezl kombinovaný přístroj bratří Lumiérů – kameru i promítačku v jednom, prvním filmovým hercem se stal kabaretní komik Josef Šváb – Malostranský.

A děj? Většinou velmi jednoduchý. Třeba takové Dostaveníčko ve mlýnici – městský švihák se dvoří sličné mlynářce. Jeden z pomocníků na to upozorní mlynáře a ten spolu s chasou vyplatí záletníka košťaty. V roli záletníka Šváb – Malostranský, pro roli mlynářky získal Kříženecký číšnici z blízké kavárny.

Film Dostaveníčko ve mlýnici dochovaný Národním filmovým archivem můžete vidět zde:

Zachycení pohybu bylo pro mnohé opravdu zázrakem a tak se dokumentovalo prakticky vše. Náměstí, výstřel z děla, pouť, poplach hasičů, vlak, jízda tramvají, pochodující vojáci, cyklisté nebo oblíbená Žofínská plovárna.

Filmy ale bylo také potřeba někde promítat – první provozovatelé kin byli tak trochu potulní komedianti. „Mnohdy měli maringotku taženou koněm, promítačku na kliku, v obci se objevily plakáty, že ji navštíví kinematograf a lidé se na ně těšili stejně jako na návštěvu cirkusu. Prvními kinosály tak povětšinou byly vesnické hospody,“ vzpomínal filmový sběratel Milan Wolf, který uchovával celou plejádu promítaček z pionýrských dob.

Do prvního stálého kina v Praze, tak jak je známe dnes, diváci mohli vyrazit až po dlouhých dvanácti letech od zrození filmu – sídlilo v domě U modré štiky a otevřel ho bývalý kouzelník Dismas Šlambor, který si zvolil umělecké jméno Viktor Ponrepo. Hudbu tady obstarával Edisonův fonograf a při každém promítání se Ponrepo přišel divákům osobně a později z plátna uklonit. Ostatně tahle jeho úklona se pak stala předlohou pro znělku českých filmů v době největší slávy Barrandova.

Ojedinělé svědectví se podařilo zachovat Bohumilu Veselému. Pracovník několika filmových společností schovával nepovedené a zákulisní záběry z natáčení němých filmů. Až o mnoho let později je spojil dohromady pod názvem Jak se u nás kdysi filmovalo. Vidět ho můžete zde:

Film se postupně proměnil v regulérní podnikání – v roce 1908 začíná fungovat první profesionální výrobna, společnost Kinofa. Výrobny vznikají a zanikají, většinou podle toho, jak se jejich majitelům daří získávat na svoje snažení potřebné peníze. Stejně tak se proměňuje osazenstvo před kamerou. Kouzlo mihotavých obrázků objevují herci známí z divadel – František Smolík, Růžena Nasková, Zdeněk Štěpánek ale především Anna Sedláčková, která se svým životním partnerem Maxem Urbanem pod značkou ASUM vyprodukuje hned čtrnáct snímku.  Ostatně krátce po vzniku republiky se u nás vyrábí i přes dvacet celovečerních filmů za rok.

Novému umění propadají lidé různých profesí i postavení – Svatopluk Innemann byl vyučený uzenář a režisér M. J. Krňanský kominík. Jaroslav Kvapil naopak divadelní autor a dramaturg, s filmovým námětem Zlatý klíček se uplatnil i Karel Čapek.

Točí se nenáročné „limonády“ jako Paní Katynka z vaječného trhu, tvůrci ale zkouší na plátno převést i klasiku. A tak diváci sledují první zpracování Babičky, Pohádky máje, kde se objeví Jiří Voskovec nebo Švejka, ve kterém exceluje Karel Noll.

Natáčí se ve skladištích, sklenících, ateliérech výtvarníků, bytech nebo dvorcích. Jednoduché dekorace staví filmaři také v přírodě. Až na konci světové války získává společnost Praga-film Antonína Fencla samostatný ateliér v kopuli České banky nad Václavským náměstím s vlastní malírnou, truhlárnou a laboratoří.

Opravdový mezník ale přichází v roce 1921. Dvě distribuční společnosti – American Film Company vedená Milošem Havlem a Biografia v čele s oblíbencem prezidenta Masaryka Juliusem Schmittem se spojují pod značkou AB. A rozhodnou se proměnit taneční pavilon ve vinohradské pivovarské zahradě v místo, kde budou vznikat filmy.

Prakticky tak ovládnou většinu trhu. Jednou z mála konkurencí je ateliér Kavalírka v Košířích pod vedením Karla Lamače, který ale v roce 1929 lehl popelem. A právě tento ničivý požár vedl pražský magistrát k rozhodnutí, že se kvůli bezpečnosti musí uzavřít i ateliér AB na Vinohradech.

Současně přichází ze zámoří další filmové kouzlo – postavy na plátně začínají mluvit. Teprve tehdy může například naplno vyniknout komika Vlasty Buriana, zpěv filmových milovníků nebo hudba. Zvuk ovlivňuje nejen herce, ale i techniku – z kin mizí do té doby nezbytné gramofony i orchestry a jejich majitelé se musejí rozhodnout – pokud neinvestují do zvukové aparatury, brzy do jejich kin nebude nikdo chodit.

Ateliér AB tak přestává vyhovovat také kvůli zvukové izolaci. Při natáčení filmaře totiž rušilo i klepání koberců z blízkých domů a štěkot psů. Filmoví podnikatelé pod vedením Miloše Havla se začínají rozhlížet, kde by vznikly budovy postavené od základů jen pro výrobu filmů. Volba nakonec padá na kopec Habrová nad Prahou, později na počest francouzského vědce pátrajícího po trilobitech přejmenovaný na Barrandov. Poslední film, který vzniká na Vinohradech, je Fričův a Burianův Pobočník jeho výsosti, s filmem Vražda v Ostrovní ulici už režisér Innemann se svými hvězdami míří do nových ateliérů.

Jak továrna na sny rostla, v čem bylo její vybavení hned od počátku unikátní a proč sem okamžitě zamířily zahraniční produkce? V roce devadesátého výročí „první klapky“ vás budeme pravidelně brát do zákulisí prvního roku, kdy se Barrandov proměnil v „kopec plný kouzel“.